Určitě mnohé z nás trápí věci, kterými je lidská společnost zaplevelená a které zamořují celý náš pozemský vesmír. A už i ten v kosmických výšinách. Řadě lidí však připadá marné, a proti i zbytečné, se pro zlepšení "věcí lidských" angažovat. Nechávají se tak napospas těm, jež představují veškeré zlo. Nebo ďábla, chcete-li. Nejsem věřící člověk z hlediska příslušnosti k nějaké církvi, ale věřím v jedno: dokud budou lidé lhostejní k osudům těch druhých, stávají se tak nevědomky lhostejnými i sami k sobě.Ze všeho nejvíc na světě chybí to nejobyčejněší, co vlastně vytváří a na čem stojí celý hodnotový systém - obyčejná slušnost, pochopení pro druhé, ohleduplnost, empatie, nesobectví, prostá mezilidská solidarita. Karel Čapek vyslovil jednu snad nejdokonaleji formulovanou myšlenku: „Nikdo si nesmí myslet, že je něco víc nebo něco lepšího, než ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že nosí lepší košili. Možná, že má fortelnější ruce, možná, že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje! Jenom zavazuje k tomu, aby toho udělal víc; tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí“.Jenže ti, co o tom ani nepřemýšlejí, se pak lehce stávají obětí dravců, a nakonec se sami stanou supy a hyenami.
A tak se snažím celý život o to, aby si lidé všímali jeden druhého, ale ne jako závistivý soused druhému sousedovi, nýbrž jako člověk člověku, přítel příteli. Protože není žádná složitá pravda, že nejvíc, co člověk v životě může získat, je přátelství. A to se opravdu nedá koupit ani za žádné peníze, zlato, diamanty, drahé obrazy, ropné vrty, akcie zbrojích lobby ani jiném spolčení ve zločinném gangu.
Kdo tedy chce být mým přítelem, má u mě vždy otevřené dveře i srdce.
